Povídali, že mu hráli – tak se jmenuje nová supraphonská kompilace složená z pecek Michaela Kocába – originálního skladatele, textaře, zpěváka, instrumentalisty a šoumena
A když se řekne Kocáb, všichni víme, že je věru co poslouchat: od legendárních kousků Pražského výběru přes Stáří nebo S cizí ženou v cizím pokoji až po písně pro Evu Olmerovou či Jiřího Korna. Tedy když to řekneme hodně zběžně. Kompilace obsahuje tři disky
Na prvním jsou rockové vypalovačky, na druhém šansony a rockové šansony, a na třetím písně pro jiné interprety, duety a taky muzika z proslulého představení Odysseus, se kterým svého času s úspěchem projela celý svět Laterna Magica…
Slyšel jsem, že jde o vaše curriculum vitae, byť ne zcela úplné; chápete tak tuhle kompilaci i vy?
Téhle formulaci bych se trochu bránil. Naší snahou bylo shromáždit na třech discích věci, které se líbí lidem spolu s těmi, které se líbí mně; to byly dva jmenovatelé nové kompilace. Jsou tu tedy slavné písně, hity, a vedle nich ty, které tak slavné nejsou a lidi by se k nim měli zase dostat. Moje hudební curriculum vitae se teprve chystá – vyjde na konci roku v krabičce se osmnácti deskami. A ani to nebude úplně kompletní – nebudou tu třeba věci s Pražským výběrem, ty už by se nevešly. Zato tu bude třeba moje filmová hudba, která na samostatném nosiči ještě nevyšla.
Jsou časté případy, kdy se vám a lidem líbilo něco jiného?
Byly i takové. Na tomhle výběru tak jsou i pecky, které – i když je pokládám za velmi zdařilé – se nedočkaly žádného pořádného ohlasu. Třeba jenom proto, že celou desku, a tím i písničky z ní, poslal nějaký hudební kritik, nějaký zakyslík, do háje. Lidi už jim pak nevěřili. Tohle potkalo třeba písničku Hřbitov – zrovna z alba Zakyslík. Na kompilaci je ve verzi, kdy ji zpívám s Martinem Dejdarem, původně jsem ji nazpíval sám. Na tu už si asi moc lidí nepamatuje. Ale leckomu z těch, kdo si ji připomene, se líbí! Například televizní moderátorka Daniela Drtinová za mnou onehdy přišla s tím, že poslouchá Hřbitov často a že ho má z mých písní skoro nejraději. A zazpívala mi celé pasáže z tohoto songu. Nečekal jsem to, ale byl jsem potěšen.
Máte pocit, že hudební kritika může ovlivnit prodejnost desky?
Jistě, kdo si myslí něco jiného, mýlí se. Blbá kritika může celý projekt úplně zazdít a prodej pohřbít, i když se v ní třeba píše o něčem úplně jiném, než o muzice. Já si pak připadám jako viník přistižený při něčem, nevím při čem, který musí všem pořád dokola vysvětlovat to, co v tom článku bylo napsáno. No a některé písničky se tak k lidem ani nedostanou.
Na některých hodnotách se ale shodnou všichni, myslím vy i posluchači…
Ano, sem patří třeba písně Stáří, S cizí ženou v cizím pokoji, Sebastián, Rasisti, Penzion svět, Pražáci, Prachy, Karel nese asi čaj a další. Ale třeba písnička Nejdřív je tréning, kterou jsem taky psal pro Jiřího Korna, už tak známá není – a mně osobně se líbí víc, než Karel. Málo známé jsou třeba i písničky, které jsem psal pro Evu Olmerovou nebo Marthu Elefteriadu. Nebo píseň Náš chléb, kterou složil Tomáš Kympl u příležitosti smrti Edy Pergnera. Možná ji nezná ani Edova dcera…
Evu Olmerovou jste zachytil v poslední fázi její kariéry.
Tenkrát jsem byl mladý a ve fenoménu Eva Olmerová jsem se moc neorientoval. Měl jsem tak mylný pocit, že jsem přidal dvě desky k její obří produkci. Když se ale podíváte na Evinu diskografii, zjistíte, že jejích řadových alb je málo, jestli pět, tak je to moc, a z toho jsou dvě se mnou. Eva Olmerová byla úžasná a mrzí mě, že jsem si jí víc neužil. Ale dělali jsme, co jsme mohli. Vytvořili jsme dvě desky, víc toho už asi nešlo. Došlo mezi námi k úžasnému propojení, hodně jsme se skamarádili a dodnes za to jsem vděčný.
Spolupráce s Marthou Elefteriadu byla asi taky zajímavá; myslím si, že je to vynikající, ne úplně doceněná zpěvačka.
To je pravda. Martha je fantastická, i kombinace jejího hlasu a hlasu její sestry Teny je skvělá. Myslím si, že mohly mít i evropské ambice. Ono prosadit se v téhle oblasti je těžké. Samozřejmě záleží na talentu, ale možná ještě víc na schopném managementu. Sám to většinou člověk nedokáže.
Úsloví „co jsem dělal, dělal jsem rád“ u vás zřejmě platí v míře vrchovaté. Dovolím si nicméně blbou otázku: dá se říct, co jste dělal úplně nejvíc rád?
Hodně rád jsem dělal Pražský výběr v jeho nejslavnější sestavě, to znamená s Pavlíčkem, Čokem, Hrubešem a Kryšpínem. Rád jsem dělal Odyssea, to pro mě byl velký zážitek. Stejně tak různou filmovou muziku, třeba s Věrou Chytilovou, Jurajem Herzem nebo Jiřím Bartou. A taky Aftershocks.
Však je taky Aftershocks na kompilaci Povídali, že mu hráli taky zastoupen. To byla hodně zajímavá mezinárodní spolupráce, všichni čtyři muzikanti jste se na jednom místě nikdy nesešli a album tak vznikalo na třech kontinentech!
Aftershocks pokládám za vrchol svojí rockové hudby. Má dokonce úspěch i v Americe – spoustu posluchačů tamních rádií a zatím přes tisícovku skalních fanoušků. V Americe! Muzikanti, se kterými jsme desku nahráli, jsou fantastičtí. Album přitom přišlo na svět netradičním způsobem, všichni čtyři najednou jsme se opravdu nikdy nesešli. Ale postupně se dostavuje i spolupráce, řekněme, standardnějšího typu, vznikají třeba nové videoklipy. Z tohoto projektu mám obrovskou radost.
Je pravda, že čím jste starší, máte raději tvrdší muziku?
Je, i když je to paradox, a na Aftershocks je to vidět. Ale musím říct, že k tvrdší muzice jsem tíhl vždycky. Když si třeba vezmete jednu z mých prvních skladeb Čerpadlo, tak ta je už na svou dobu hodně tvrdá. Během své kariéry jsem byl postupně vtahován do různých světů, které moji osobnost předváděly v jiném světle, třeba v tom šansonovém, ale moje prapůvodní inklinace směřuje k tvrdé hudbě… i k heavy metalu a dalším tvrdým žánrům.
Co máte v plánu pro nejbližší období?
Dodělávám album na půdorysu bývalého Pražského výběru II, na kterém se objeví i řada hostů, třeba Matěj Ruppert, moje dcera Natálka a další. Ještě letos bychom měli začít točit novou řadovou desku s Pražským výběrem; tedy – musíme ji začít točit! Na podzim budu mít se zlínskou filharmonií dva spíše šansonové koncerty. A do toho všeho připravujeme Aftershocks 2. A v příštím roce bych chtěl s Aftershockem objet pár festivalů. Je toho dost.