Balkánská dechovka. Je to už spoustu let co jsem poprvé přišel do styku s tímto pojmem, kdy mi byl popisován jako kříženec HC a dechovky typické pro země 50. rovnoběžky.
Že je tomu tak, mě právě před časem přesvědčili pánové z Fanfare Ciocarlia spolu s Bobanem Markovičem někdy na počátku tohoto milénia.
Od té doby uplynulo mnoho vody v Dunaji a ze souboru se stala kapela světového formátu world music. S velkou chutí a nadšením a zvědavostí jsem se vrhnul na poslech aktuální počinu Devil’s Tale, který je výsledkem spolupráce s kanadským kytaristou Adrianem Raso jehož brilantní sóla celé desce dominují.
Právě Adrianovo kytarové surfování v některých momentech upozaďuje Fanfare Ciocarlia jako doprovodný ansábl, ale pánové se nenechají zahanbit a jejich bravurní výkony a cikánská melodika umí rázně zarezonovat, či zasólovat když je třeba. Rozhodně ale nejde o nějaké sekundování.
Pokud ale hledáte rychlost a kadenci z prvotních počinů možná budete zklamáni, nicméně já jsem si celou dobu podupával hezky do rytmu. Nicméně to spíše swingové tempo není vůbec naškodu – Banjové tóny v úvodní Urn St. Tavern dají tušit, že se zde chystá něco jinšího než zvuk žesťů a následné, řekl bych až floydovské sólo ztrhne vaši pozornost úplně.
Druhá Swing Sagarese je jak vystřižená ze soundtracku z Jen počkej zajíci (míněno v dobrém), následná skladba je příjemný dixík. Quattro Cicci dodá nádech big bandové parády, v závěrečné Django jsou vtipně zakomponovány prvky slavných klasiků. Nejvýraznějším kusem celého počinu je titulní Devil’s Tale. Kdyby Tarantino točil svůj příští film v Rumunsku, lepší skladbu by do takového soundracku asi těžko hledal. Pokud hledáte trochu skočnější rytmiku typickou pro ranou tvorbu tohoto bandu vyhoví Vám závěr skladeb Café On Léche či Django.
Pokud jste si mysleli, že balkánská dechovka už Vás nemá čím překvapit, tak tahle deska Vás z tohohle šeredného omylu hravě vyvede. Stejně pokud jste nevěřícími Tomáši a věříte, že žestě a struny nejdou k sobě, tak věřte, že se mýlíte.